Dreams

O holoubkovi a rohlíku

30. may 2011 at 21:14 | Lady Coldrain
"Honzíku, Honzíku!" křičela jedna holubice na starého holuba, co si na větvi malého javoru rovnal pera. "Tady je na zemi starý rohlík! Pojď se taky nazobat! Helena a Pepan to zatím neobjevili, takže pohni křídlem, než se to dozvědí!"
"Vždyť už jdu..." vzdychl Honza a líně doplachtil za Martou. "Tak kde je ten boží dar?" Obrátil oči v sloup, jako by měl letět z Asie až do Afriky. Holubice mu hlavou naznačila směr rohlíku. Podíval se tedy o něco pečlivěji, až zrakem narazil na ono životadárné pečivo.
"Je celozrný!" Zvolal Honza nečekaně, vyvalil oči a vrhl se po kořisti. Anižby dal Martě možnost si zobnout, kloval tak horlivě, až se z poloviny rohlíku stala během okamžiku čtvrtka.
"Hele!" ohradila se Marta a šťouchla do něj. "Ten rohlík jsem našla já a chtěla jsem se s tebou rozdělit, a ty mi ho celý sníš? Nebyla tvoje máma snad slepice, drzoune?!"
Honza ji jen probodl pohledem, chytil rohlík do zobáku a chtěl odletět pryč, když v tom na něj Marta skočila a neohroženě ho klovala na všechna dosažitelná místa. Zbytek pečiva se mezitím nenápadně odkutálel ke kanálu. Chvíli se jen tak nečinně povaloval na jeho okraji, dokud si ho Marta nevšimla. Vrhla se pro něj. Už ho držela v zobáku, když v tom do ní narazil Honza. Rohlík jí vypadl ze zobáku a zmizel v černé díře městské kanalizace.
A poučení? Pokud se chceme s někým dělit, dělme se jen s těmi, kteří by to udělali také.

Lorellai

23. may 2011 at 17:29 | Lady Coldrain
Od minulého měsíce se všechno změnilo. Rodiče se ode mne odtahují pořád víc. Asi si to jen namlouvám, ale připadá mi, že předemnou chrání celý zbytek rodiny. K mé o rok mladší sestře mě nenechají ani přiblížit. Bojí se mne. Mých očí, chladného dechu a všeho, co se na mně změnilo. Ještě minulý týden jsem se významně vzhlížela v zrdcadle a hodnotila, jak vypadám. Ale teď v něm nevidím nic víc, než prostor za mnou.
Ano, musím si to už konečně tvrdě přiznat - ano, jsem upír. Pocítila to celá moje rodina, nikdo to sice neví až takhle přesně, ale ta změna - je neuvěřitelná. Zuby, černé oči a propadlé oční důlky... I vkus se mi mění... Černá, krvavě rudá... Ano, krev, ta se mi líbí stokrát víc, než jakákoli jiná věc. Právě proto se mě má sestra Emily bojí. Předevčírem se totiž řízla do ruky, když krájela večeři. Nevím nic, ale z toho, co mi rodina líčila jsem pochopila, že jsem ji silou přitiskla ke zdi a hladila jí hrdlo. A pak... Prý mě na poslední chvíli odtrhla, když jsem dokončovala svůj akt. Nevím, co přesně se dělo, ale bylo to dokonalé, bolestivé a neskutečně svůdné... Ta krev...

Pro tebe, Agáto...

23. may 2011 at 17:19 | Lady Coldrain
Vítr mi trochu foukal do vlasů, ten příjemný letní vítr, který svlaží i nepatrným dotykem. Mraky z oblohy byly vymeteny, na Děčín nebyl vržen jediný stín. Byl dnes krásný den, opravdu nebývale krásný. Jak je možné, že svět je tak optimistický? Tak barevný? Tak veselý?
V naší ulici byl klid, to bylo jasné. Kdo by v tak krásný den zůstával trčet na sídlišti mezi paneláky? No ovšem... Já.
Přecházel jsem po střeše našeho pětipatrového domu a mnul v ruce fotku jedné černovlásky. Agáta, jmenovala se Agáta. Krásné jméno, že? Krásná dívka s krásným jménem a ryzím charakterem. Byla to moje dívka. Zní to sice trochu zastarale, ale nebyla to moje "holka". Byla pro mne jako kopretina ve váze, jako studánka v poušti, nebo měsíc na noční obloze. Nebo jako slunce, které se objeví po dlouhé temné noci... Ale každé slunce jednou zajde, květina uvadne a studánka vyschne. Ta moje vyschla včera. Ta krásná černovláska Agáta, moje dívka, prchla i s mým srdcem.
Ale nemůžu se v tomto neštěstí utápět napořád, ta fotka v mé ruce byl včerejšek, dnešek je vítr, slunce a klid. Vyhodil jsem zmuchlanou fotku do vzduchu, samolibý proud vzduchu si ji někam odnesl. Zašel jsem blíž ke kraji a nakoukl přes okraj, zela tam propast. Zatočila se mi hlava, tak jsem radši kousek poodešel. Nechtěl jsem se zabít, takhle to v novinách nesmí stát.
Znovu jsem se otočil směrem k nebezpečnému okraji střechy. Nádech, výdech....
Rozběhl jsem se proti té bezedné hlubině, každý krok se mi zdál lehký víc než dřív. Odrazil jsem se od obruby a vybavil si v mysli její fotku. Tak pro tebe, Agáto... Kdepak, tohle nebude smrt, tohle bude sebevražda. Zem se přibližovala, ale já neměl strach. Srdce mi spomalilo jakoby tušilo, co příjde. A já to věděl taky. Brána se otevřela.
 
 

Advertisement